Martin a Sarah v Kanadě

Protože už jsme tady za mořem nějakou dobu, říkal jsem si, že bych mohl dát dohromady něco málo o tom jak se nám tady žije a jak to tady chodí. Možná se budu v některých věcech opakovat a zmíním některé věci, o kterých jsem psal už v minulosti, ale snad mi to bude odpuštěno.

Začal bych tak nějak obecně o Londýně, kde teď žijeme a trávíme zde i valnou většinu našeho času.

Tady se mu také říká Forest city, a to proto, že je zde velké množství zeleně a strom je i ve znaku města. London se nachází v jihozápadním Ontariu asi 200km od Toronta a má asi 350 tis. obyvatel. Protéká tudy řeka Thames (podobnost s Themes v UK není čistě náhodná). O historii se moc rozepisovat nebudu, tu si může každý najít na googlu. Jenom bych zmínil, že byl založen mezi lety 1801-1804. Co se týče architektury tak je zde několik zajímavých budov, které by stály za zmínku jako je budova soudu, budova TD Canada Trust a docela zajímavá je i budova nádraží. Paneláků tu moc k vidění není, ale jsou tu také. Architektura je ale naprosto odlišná od evropských měst. Centrum města není příliš rozlehlé a tvoří ho víceméně výškové administrativní budovy a budovy státní správy, všechny samozřejmě obklopené parkovišti, takže s parkováním tu problém není ani v centru. Je ovšem třeba za parkování platit, a to stejně jako u nás – čím blíže k centru, tím víc. Jsou tu parkoviště, kde zaplatíte denní parkovné nebo hodinové. Parkovat lze také na vyhrazených místech podél okraje cesty. Tady se pak platí v malých stojáncích, které jsou vždy mezi dvěma parkovacími místy. Do stojánku nahážete mince a digitální časomíra vám ukáže jak dlouho můžete parkovat. Maximální doba je ale pouze dvě hodiny. Stojánky pak nahodile obchází policista a při překročení doby rozdává pokuty. Pár minut se však obvykle neřeší. Město má pak zaměstnance, kteří se kontrolují parkování na ostatních místech a také rozdávají pokuty. Tito objíždí město v označených osobních autech. Nevím ovšem jak daleko sahají jejich pravomoce a je docela vzácnost tyto hochy potkat. Ovšem parkování na okraji cesty přes noc je zakázáno a hrozí pokuta nebo odtažení. Je to kvůli čištění cest, které se odehrává převážně v noci (stejně jako opravy silnic, tedy převážně těch větších) aby nebyla blokována doprava. Protože London je na zdejší poměry poměrně malé město, tak ani výškových budov zde není tolik a jen pár kroků od nich jsou tolik typické přízemní anebo maximálně dvoupodlažní domky. Ulice jsou tu jako skoro všude v severní americe směřovány od západu k východu a od severu k jihu. Nevím jak pro ostatní, ale připadají mi tu všechny ulice stejné. Naštěstí uprostřed každé křižovatky je cedule s názvem ulice na které jste a která ji křižuje.

Co se týče dopravy tady v Londýně, tak cestování autem je tu velice snadné už proto, že je tu několik dvou- a víceproudých ulic v podstatě pravidelných rozestupech skrz celé město. Auto je tu nezbytnou součástí života a rodina má obvykle 2, ale i více aut. K dopravním zácpám tu však skoro nedochází, snad jen v případě výpadku některého ze semaforů, protože pak tu platí pravidlo 4 way stop, což znamená, že každý musí před křižovtkou zastavit a první vyjíždí kdo přijel první. V případě, že tento výpadek nastane na křižovatce dvou dvouproudovek tak je to docela chaos hlavně pro ty, kteří se snaží odbočit doleva. Hojně se tady ale využívá pravidla odbočení vpravo na červenou. Na červenou můžete totiž odbočit doprava, musíte ale vždy nejdříve zastavit a samozřejmě dát přednost přijíždějícím zleva. Většina řidičů pro tento případ nechává volný pravý pruh a před křižovatkou se řadí do levého. Tímto pravidlem se dá ušetřit spousta času, protože celé město je rozděleno na čtverce a je tedy jedno kde odbočíte. Celé město je ovšem přesemaforováno a semafory jsme ještě neviděli vypnuté, tak se stavá, že v noci několikrát stojíte před prázdnou křižovatkou na červenou. Semafory jsou tu, stejně jako všude v Kanadě, umístěny až za křižovatkou. Má to výhodu v tom, že můžu vidět i ostatní semafory a vidím tedy když naskočí červená a já se můžu připravit k jízdě. To je docela důležité už proto, že tady není oranžová po červené a rovnou se rozvítí zelená. Jinak ale tu lidé jezdí velice poklidně a rychle jsem si zvyknul na to, že tu nikdo nepotřebuje na silnici závodit. Téměř všichni tu přes den jezdí 10km/hod nad limit, ale zase skoro nikdo nejede rychleji. V noci se tu pak docela dodržuje rychlost, pokuty za překročení rychlosti jsou totiž docela vysoké a je větší pravděpodobnost, že vás změří neoznačené policejní auto. Na překročení rychlosti si tu každý dá pozor. Pokuta je totiž pouze první krok. Funguje tu také bodový systém a hlavně je o přestupcích informována i pojišťovna, která vám pak patřičně navýší pojištění, které je i bez přestupků poměrně hodně drahé. (My platíme okolo přes sto dolarů měsíčně, ale slyšel jsem od kolegů z práce, že po několika přestupcích jim pojistka naskočila až na  500 dolarů). K silniční kontrole tady musí mít policista důvod, takže nejdřív musíte spáchat nějaký přestupek aby vás mohl zastavit. Nemůžou jen tak namátkově zastavovat auta a kontrolovat lékárničky (mimchodem o nějaké povinné výbavě auta jsem tu nic neslyšel a auta tu mají pouze rezervu a klíč na kola). Docela zajímavé je pravidlo o vozidlech s právem přednosti v jízdě (jak se jim u nás říká), tady mají o dost jednodušší průjezd, a to už proto, že je tady dostatek pruhů, ale také proto, že je zde pravidlo, že všechna vozidla musí zastavit v pravém pruhu (a to i v protisměru) a umožnit průjezd. Při nezastavení je tučná pokuta. Docela často jsou tu k vidění schoolbusy – školní autobusy, vypadají stejně jako v anglii a jsou typicky žluté. Ke školním autobusům se vytahuje pravidlo, že pokud stojí a má rozvícená výstražná světla, musíte zastavit nejméně 20m od něj a počkat až světla zhasnou a teprve pak můžete pokračovat v jízdě. Tyto autobusy musí také zastavit před každým přejezdem. Tyto autobusy ráno zdarma rozvážejí a odpoledne svážejí děti do základních a i některých středních škol. Každý autobus má předem určenou trasu a sváží děti jen z určené oblasti do určité školy. Chcete-li tedy poslat dítě do jiné školy než je ve vašem „okrsku“, musíte mu sami zajistit dopravu. Ke škole se tu vztahuje další docela zvláštní věc. Na každé křižovatce v blízkém okolí školy hlídkují (ráno, v poledne a odpoledne po vyučování) obvykle důchodci ve výrazném oblečení a se STOPkou v ruce, aby mohly děti bezpečně přejít. Někteří jsou placeni městem a dostávají pouze minimální mzdu, a to pouze za pár hodin denně, někteří toto ovšem dělají i zdarma , protože třeba do této školy chodí jejich vnuk. Skoro všechny křižovatky kolem škol jsou oSTOPkované, takže jsem se docela divil co tam vlastně tito důchodci dělají, ale bezpečnost na prvním místě.

Městská hromadná doprava se tu v Londýně sestává pouze z autobusů, trolejbusy ani tramaje tu nejsou. Je tu okolo patnácti linek, které křižují město a zastávky jsou v podstatě na každé křižovatce na trase a všechny jsou na znamení, takže autobus zastaví pouze na zastávce, kde někdo stojí a nebo pokud cestující v autobuse zatáhne za lanko, které obepíná celý autobus, a které rozvítí světlo u řidiče. Dveře se pak otevřou až po rozvícení světla nad nimi a zároveň po šlápnutí na první schod, zmáčknutí tlačítka na madle atd. Vždycky je to malé dobrodružství při vystupování, protože tyto systémy na otevírání dvěří jsou snad v každém autobuse jiné (teď trošku přeháním, ale při prvních cestách autobusem jsem z toho měl docela trauma). Někdy je taky docela problém zjistit kde chci vlastně vystoupit, protože ne všechny autobusy mají hlásiče zastávek a hlavně v noci vypadají všechny ulice stejně (teda pro evropana jako já). Do autobusu se nastupuje pouze předními dveřmi a řidič kontroluje časové jízdenky (průkazky jak je známe) a pokud nemáte průkazku musíte si zakoupit jednorázovou jízdenku. Tato stojí necelé 2 dolary a platí 90 minut, lze i přestoupit na jinou linku, v tomto případě pak musíte požádat řidiče při nastupování o „transfer ticket“. Pokud máte jednorázovou jízdenku (vypadá spíš jako poštovní známka), při nastupování do autobusu ji vložíte do zařízení u řidiče, které ji vcucne jako vysavač. Pokud jízdenku nemáte, musíte do tohoto zařízení vhodit něco přes dva dolary, ale už nevím přesně kolik. Řidič vám pak ovšem jízdenku nevydá, ani ji už pak nepotřebujete, protože dál vás už nikdo nekontroluje. Řidič vám však také nemůže rozměnit pokud nemáte drobné, protože z bezpečnostních důvodů nemá u sebe žádnou hotovost. Ve dne jsou autobusy docela rychlou, i když ne zrovna pohodlnou formou dopravy, ale toto pohodlí je docela srovnatelné s ČR. V noci pak je cestování časově srovnatelné s autem, protože jezdí podstatně méně lidí a nemusí se tolikrát zastavovat. Docela zajímavé jsou však jízdní řády, které jsou dostupné pouze v papírové podobě v autobuse, přímo v kanceláři dopravce, na internetu a nebo jsou vyvěšeny jen na několika zastávkách na trase. Je na nich vypsán pouze čas v kolik autobus vyjíždí z první zastávky a v kolik bude v cílové zastávce. Mezi těmito zástávkami se dozvíte pouze přibližný čas kdy bude autobus na dalších 2-3 zastávkách a zbytek musíte odhadnout, vzhledem k tomu, že je na trase několik desítek zastávek tak je lepší vyjít dřív a radši počkat. Zastávky jsou pak označeny pouze žlutou cedulkou na sloupku, ale viděl jsem i pár prosklených čekáren u cesty, ale ty jsou naprostou vyjímkou. Jsou pak otočeny směrem k chodníku, aby na cestující nestříkala voda od projíždějících aut v případě špatného počasí.

pokračování příště