Martin a Sarah v Kanadě

Jak jistě každý ví Kanada je docela dost velká země a i z tohoto důvodu tu není nijak zvlášť rozvinutá hromadná doprava, a to jak městská, tak meziměstská. Městská hromadná doprava tu sice funguje, ale nemá ani zdaleka tak husté pokrytí jako v ČR (jak jsme zjistili z mapy, kterou vydává místní dopravní podnik). Zatím jsme ale neměli možnost ji vyzkoušet, protože máme to štěstí, že se vždycky najde někdo, od koho si můžeme půjčit auto, což nám docela dost usnadňuje život. Meziměstská doprava funguje nějakým způsobem také, ale oproti cestování autem je o dost dražší, hlavně pokud cestujete ve dvou. Docela nás překvapila délka nákladních vlaků, které projížděly Londýnem. Několikrát jsme totiž stáli několik minut u přejezdu když projížděl vlak. Varovným signálem o počtu vagónů je už počet lokomotiv. Běžně totiž jezdí až tři za sebou a vagóny jsem ani nespočítal, protože se mi z toho dělalo nevolno, ale odhadoval bych tak 80 až 120 v jednom vlaku.

Pro dopravu po Londýně využíváme auto Sářiny maminky, která vlastní skoro novou Toyotu Yaris, malé úsporné autíčko s manuální převodovkou, které řídím jen já (protože jsem si nechal udělat mezinárodní řidičák a můžu tady tedy 2 měsíce řídit bez místního řidičáku). Někdy máme k dispozici sestřin Chevrolet Malibu s automatickou převodovkou a ten může řídit i Sarah, která je s manuálním řazením teprve v začátcích. Jejím instruktorem v řízení auta s manuálem je švagr Ryan, který se k tomuto sám nabídl v rámci udržení dobrých vztahů mezi mnou a mojí maličkou J. Jednou za čas vyjedou na méně frekventovanou silnici a Sarah se učí zacházet s řadící pákou a spojkou.

Půjčená auta však nemůžeme využívat do nekonečna, a proto jsme se rozhodli, že zakoupíme auto svoje. Na trhu je nepřeberné množství značek a spoustu z nich v Evropě ani neuvidíte. Zabrouzdali jsme tedy po internetu (to už v Evropě), ale konečné rozhodnutí jsme nechali až budeme na místě, protože na webu si auto neprojedu, že? ;-). Měli jsme tedy docela slušný přehled o cenách a kvalitě. Spotřeba paliva však byla nakonec faktorem, který rozhodl (tady se počítá v ujetých km/galon). Ceny benzínu jsou tady v porovnání s ČR sice o dost níž (cca 1,3 dolaru/litr), ale i přesto je třeba tento faktor zohlednit vzhledem k počtu ujetých kilometrů při zdejších vzdálenostech. První z favoritů byly pro nás Toyota Echo, Honda Civic a Dodge Neon. Po těchto jsme tedy začali pátrat po netu a telefonním seznamu (místní volání je totiž zdarma při tarifu, který používáme u pevné linky). Narazili jsme na několik těchto vozů a pár jsem si jich i vyzkoušel. Až po několika jízdách jsme se rozhodli pro manuální převodovku (ta má i menší spotřebu při normální jízdě) a tak se náš výběr dost zmenšil. Manuální převodovka je totiž obvykle za příplatek a tak je těchto ojetých vozů o dost méně než automatů. V bazarech to tu chodí podobně jako u nás. Auta stojí na parkovišti a když se ti nějaké líbí, tak se do něj podíváš a můžeš se i projet (majitel bazaru pověsí dozadu značku, tu máš klíče a jeď). Zpočátku byl docela problém zjistit co je normální parkoviště a co je bazar, protože auta zde nemají cedulku s cenou a popisem za oknem jako u nás. Jediným rozlišením je, že auta nemají SPZ (samozřejmě jsou tu cedule u cesty, že se zde prodávají auta, ale v tom množtví reklam se docela ztrácí). 

Po několika odpoledních strávených hledáním na netu a objížděním autobazarů jsme však ještě pořád neměli vysněné auto. Byli jsme pouze rozhodnutí, že půjdeme z původní ceny okolo 7000 dolarů jen na 6000, protože, jak jsme byli poučeni, je ještě třeba zaplatit daň (která dělá myslím 13%) a pak ještě další menší poplatky jako SPZ... Za cenu 6000 dolarů jsme tedy žádnou velkou parádu očekávat nemohli (alespoň podle nabídek, které jsme prošli).

Poté jsme se víceméně náhodou dozvěděli, že při koupi od soukromého majitele budeme platit podstatně menší daň. Zaměřili jsme se tedy na tuto oblast a každé ráno pročítali denní tisk a opět serfovali po netu. V bazarech jsme stejně nic solidního nenašli. Až jsme jednoho narazili v inzerátu na Civica, sice v bazaru, ale podle popisu vypadal dobře. Zajeli jsme tedy do zmíněného bazaru a začali se rozhlížet. Za krátkou chvíli se objevil majitel bazaru (jako ostatně v každém bazaru, protože mají informace o autech vytisknuté na papíře, který nosí s sebou) a na dotaz kde je ta honda říká: „Stojíte u ní“. Hmm, ale tahle je o rok starší než ta inzerovaná a taky o tisíc babek (J) dražší a poškrábaná až hrůza. „Asi jsem udělal chybu v inzerátu“: říká majitel. No jo, to ti tak žeru, švihnul ses hned ve dvou důležitých číslech. Kdybych nečetl ten inzerát tak se rozmýšlím, protože cena byla docela slušná, ale s tím inzerátem ztratil naši důvěru a tak jsme pokračovali v cestě.

Kamkoliv jsme přijeli, každý nám nabídl pomoc. Objeli jsme i pár dealerů s novými auty, kteří prodávali i starší auta, ale v naší cenové relaci však nic neměli. Každý však vzal telefon a zavolal nějakému známému jestli něco nemá (proč neudělat kamarádovi bussines, že?)

Abych to moc neprotahoval tak nakonec se nám podařilo objet tři soukromé inzeráty za jedno odpoledne a dvě z těchto aut se mi fakt líbily – první byl Dodge Neon r.v. 2000 v červené barvě v perfektním stavu, jako nový, ale automat. Vzhledem ke stavu auta jsem byl ochoten ustoupit od manuální převodovky, protože jel skvěle a vypadal skvěle. Až pozděj jsem si ho nechal rozmluvit, protože údajně jsou tato auta hodně poruchová. Čekal nás ale ještě jeden vůz – Honda Civic r.v. 2001 v modré metalíze s manuálem, ale měl docela najeto, tak jsem nevěděl co mám očekávat. Měli jsme se s majitelem a jeho autem potkat na parkovišti u Tim Horton´s. V danou dobu přijelo několik aut a i několik Civiců (je to tu asi nejpopulárnější auto), ale žádný neodpovídal popisu. Pak přede dveřmi kafeterie zastavil modrý Civic, ale nevěnovali jsme mu velkou pozornost, protože jsme očekávali starší typ a horší stav. Po několika minutách, když nikdo z auta nevystupoval, jsme šli blíž. Mladý pár nás po zevrubné prohlídce auta pozval na projížďku a já sedl za volant. To auto už má něco za sebou, ale pořád dost dobrý. Domluvili jsme se, že příští den vezmeme toto auto k rodinnému mechanikovi (což se tu běžně dělá), který auto proklepne a řekne jestli brat nebo nebrat. Tak se i stalo a George (mechanik) za půl hoďky zjistil, že auto bylo bourané, ale jen na dveře a žádné větší problémy by s tím neměly být, jinak je auto v pohodě. To všechno udělal zdarma, protože celá rodina k němu jezdí už mnoho let opravovat auta a my budem samozřejmě taky. Tak jsme si plácli. Salam (jak se teď už minulý majitel jmenuje) nám další den auto přivezl domů. Mezitím ale musel udělat několik kroků, které jsou nutné před prodejem auta. Musel s autem projít testem podobným naší STK (a všechny závady na vlastní náklady opravit, jinak auto nesmí prodat), emisní kontrolou a musel vyřídit papíry o změně vlastnictví a kdoví co ještě.

Tak jsme tedy měli auto, ale zatím jsme ho nesměli pustit na silnici, protože od podpisu prodeje nebylo pojištěné. Pojistku jsme už ten večer nestihli vyřídit a protože byl pátek, museli jsme počkat až do úterka, protože v pondělí tu byl státní svátek. V týdnu tedy Sarah obvolala už ani nevím kolik pojišťoven a zjišťovala cenu pojištění. Tyto ceny se docela rapidně lišily (někde i 400% !!!), a to hlavně proto, že se tu nepojišťuje na auto jako u nás, ale na osobu. Rozhoduje tedy věk, zkušenosti, počet bouraček, přestupků a já nevím co ještě a dost velký rozdíl v ceně dělal i ten fakt, že já zatím nemám ontárijský řidičák (i v Kanadě jsou totiž rozdílná pravidla v každé provincii a je třeba při stěhování dělat test a dostat novou kartičku). Po několika stresujících odpoledních strávených na telefonu (protože každá pojišťovna potřebuje všechny informace pro výpočet ceny) jsme tedy měli pojištění. V jedné pojišťovně Sarah řekli, že bez kanadského řidičáku v podstatě nesmím řídit auto, jehož majitel bydlí na stejné adrese jako já – což se posléze ukázalo jako blábol, ale docela mi to rozhodilo odpoledne.

Celý proces pojištění pak vyřídila Sarah ve čtvrtek po telefonu za několik minut a platba proběhla přes kreditku. Jak jsem jí byl vděčný, že jsem tím vším nemusel projít já. Teď už jen zbývalo zajet auto oficiálně přihlásit. Toto zabralo pár minut, protože v kanceláři, kde se registrace dělá, byly tři úřednice a my tam byli sami. Zaplatili jsme poplatek za registraci, za SPZky a taky daň (vypočítanou z ceny, za kterou jsme vůz zakoupili) a mohli vyrazit k domovu značky namontovat a konečně začít auto používat.

Ve fotogalerii se můžete pokochat naším krasavcem :-)