Jak jsme darovali krev
Jednoho podzimního večera jsme se rozhodli, že by bylo dobré pokračovat v u nás započaté tradici darování krve. Sarah v ČR kupodivu krev darovat nemohla, protože u nás může darovat pouze osoba s českým občasntvím. Může to sice připadat minimálně divné, ale toto mi řekli na tranfúzní stanici v Brně, takže se nedalo nic dělat a krev u nás darovat nemohla. Už proto jsme se rozhodli, že půjdem darovat tady v Londýně. Já tady darovat můžu i když kanaďan nejsem, stačí mi k tomu jenom prokázat totožnost.
Objednali jsme se tedy po telefonu (protože tu se dělá po telefonu skoro všechno) a náš termín byl v sobotu v 11:10 a 11:15 hod. Transfúzka tu má totiž otevřeno denně, myslím že kromě neděle. Dorazili jsme tedy do nemocnice, která je vzdálená jen pár set metrů od naší ulice a zaparkovali před budovou transfúzky. Po vstupu do budovy jsme nejdřív prošli kolem security a hned poté následovala na levé straně přepážka, kde jsme se zaregistrovali. Docela mne překvapilo, že hned za touto přepážkou, tedy ve stejné místnosti jen 2m za přepážkou seděli “napíchnnutí” lidé a tiše krváceli (J). Na pravé straně pak byla mikrošatna (v podstatě jen skříň) a hned za ní čekárna s prostory na vyplnění dotazníku. Tedy vše v jedné místnosti. Slečna za přepážkou si vzala naše “identification cards” na ověření totožnosti a hned v úvodu se omluvila, protože byli ve skluzu a že tedy máme očekávat asi půlhodinové zpoždění. Posadili jsme se tedy do čekárny, kde jsme si přečetli potřebné instrukce o tom kdo může a kdo nemůže darovat krev. Poté si nás sestra zavolala k druhé přepážče (pořád ve stejné místnosti), kde odebrala vzorek krve. Tady se vzorek odebírá pouze bodnutím do špičky prstu (a mohl jsem si vybrat kterého J ), což je daleko příjemnější než odebrání dvou zkumavek jak jsem to zažíval v Brně. Poté následuje velice sofistikovaný dest, kterému jsem se musel usmát. Sestra upustí kapku krve do skleničky s vodou a pokud se krev ponoří ke dnu znamená to, že obsahuje dostatek železa a dárce může pokračovat v proceduře. Pokud se ponoří pomalu, následuje klasický laboratorní test, který rozhodne o možnosti či nemožnosti darování. Moje kapka málem rozbila dno skleničky a tak jsem mohl pokračovat vyplněním dotazníku. Tento je velice podobný dotazníku jaký jsem vyplňoval v ČR, jen tedy s docela podstatným rozdílem – je v angličtině ( ;-) ). Je třeba vyplnit pouze první polovinu otázek, které týkají zdravotního stavu, pobytu v zahraničí (především v západní Evropě a Africe, o Asii ani zmínka), transfuzí v minulosti atd. No abych to shrnul je to velice podobný dotazník jako u nás. Vyplnil jsem tedy skoro celou polovinu otázek, když už se po mě sháněla doktorka. Otázky, u kterých jsem si nebyl jistý, že jim rozumím, protože obsahovaly lékařské termíny, jsem vynechal. Doktorka si mě pak odvedla do malé místnosti, kde jsme společně vyplnili zbytek otázek a také druhou polovinu testu, která se týkala intimních záležitostí. Taky mi změřila tlak a teplotu. Tlakoměr byl v podstatě stejný jako u nás, ale teploměr mě docela dostal, protože byl na hadičce spojené s tlakoměrem (takže jsem v první chvíli nevěděl, že je to teploměr) a musel jsem si ho strčit pod jazyk. Teplota se pak ukázala ve stupních Farenheita, takže jsem zase nic nevěděl. Dokončili jsme tedy úspěšně test a zbývala už pouze jedna věc. Doktorka mi dala papír se dvěma nálepkami s čárkovým kódem. Nad jednou byl nápis YES a nad druhou NO. Samozřejmě jsem se zeptal k čemu je to dobré a vysvětlila mi, že pokud chci aby byla moje krev použita mám nalepit nálepku s čárkovým kódem s YES. Trochu mě to zaskočilo tak jsem se ptal dál a zjistil, že někteří lidé berou darování krve jako bezplatný test na HIV a můžou na to tímto způsobem upozornit, protože z čárkového kódu není poznat o kterou nálepku se jedná a zjistí to až v laboratoři. Nalepil jsem tedy nálepku (doktorka mě na toto nechala osamotě) a mohl pokračovat dál. Dostal jsem se do další větší místnosti, kde jsem čekal na uvolnění některého z osmi křesel (v původní místnosti jich bylo víc, ale filtrovali tam plazmu a destičky). Mezitím jsem byl obsloužen nápojem dle vlastního výběru. Sarah, která byla o krok napřed už v té době krvácela do sáčku J. Čekal jsem jenom pár minut a ani jsem nestihnul dorazit juice, který jsem si objednal a už mě volali do křesla. Co se dělo dál bylo opět velice podobné tomu na jsem byl zvyklý z Brna, takže se o tom ani nebudu moc rozepisovat. Snad jenom jedna věc – v ČR jsem daroval myslím 470ml a tady mi upustili 610g, což, jak jsem se samozřejmě zeptal, dělá okolo 580ml, ale mě o nějakou deci nejde a zase to doplním. Jinak taky jsem zjistil, že můžu darovat 1x za 56 dní, což je taky o něco častěji než u nás (v ČR 5x ročně). Nevím jestli mají větší průměr trubek či co, ale udělal jsem osobák a toho víc než půl litru jsem vypustil za 4 minuty což je asi docela slušný výkon i na zdejší poměry, protože sestra která odběr prováděla uznale pokývala hlavou a řekla, že jsem “fast bleeder”. Muselo to být asi opravdu docela rychlé, protože když jsem odcházel tak někteří lidé, kteří šli na řadu přede mnou byli ještě v křeslech (po odběru je nutno zůstat 6 minut v křesle). Poté jsme se vrátili do občerstvovací místnosti, kde jsme byli opět obslouženi nápojem (nealko samozřejmě) dle vlastního výběru a docela slušným výběrem drobných sladkostí.
Tímto celá procedura skončila a pouze jsme na přepážce dostali číselný kód, kterým jsme mohli bezplatně opustit parkoviště. Jenom ještě dodám, že odběr krve neznamená celodenní volno jako u nás a ani čas strávený odběrem není placený. Není tu ani možnost odečtu z daní či proplacení cestovních nákladů jako u nás. Nezapomněli mi však dát odznáček prvodárce (jak se mi stalo v Brně J ). Vyfotím ho a dám do fotogalerie jak budu mít chvilku.