Jak jsem dělal řidičák
Jak už jsem se dříve zmínil hromadná doprava tady není na tak dobré úrovni jako u nás, tedy alespoň co se týče množství spojů a četnosti zastávek. Tady v Londýně jezdí pouze autobusy (a docela poloprázdné), metro, trolejbusy ani tramvaje tu nejsou. Auto je tedy docela nezbytnou součástí života, protože dojít někam pěšky je při zdejších vzdálenostech sportovní výkon. Dalším aspektem je také to, že většina firem tady nevlastní auta a zaměstnanci musí využívat vlastní vozidla pro firemní účely s tím, že náklady jsou jim poté hrazeny (ale ne u každé firmy, někde jsou tyto náklady přímo součástí mzdy!). Skoro každá firma přímo požaduje řidičský průkaz pro výkon zaměstnání. Velká část inzerátů na zaměstnání uvádí přímo, že místo práce není dostupné MHD a vlastní auto je tedy nutnost. Je tu pak ještě jedna možnost a tou je “car pool”. Lidé se navzájem posbírají do auta, dojedou na určtité místo (většinou u dálnice) a tam se rozesadí do aut podle cíle cesty. Přispívá se majiteli auta na benzín. Kromě zřejmých úspor jsou tu i další výhody. Například jsou tu na dálnicích kolem měst speciální pruhy pro vozidla, která převáží víc než dvě osoby. To je to tu docela dost policií kontrolováno a pustit se do takového pruhu bez potřebného počtu pasažérů je docela drahý špás.
Protože auto je tady součástí každodenního života, je třeba mít také řidičský průkaz. Ještě před odjezdem jsem si nechal udělat mezinárodní řidičák. Je to k tomu potřeba jenom zajít s fotkou a padesátikorunou na dopravní inspektorát (nebo jak se to teď jmenuje) a za pár minut je věc vyřízená. Platnost tohoto skoro všude uznávaného dokladu je šest měsíců. V kanadě ovšem pouze 60 dní. Potom je třeba mít řidičák kanadský – tedy spíše ontarijský, protože každá provincie má svoje řidičáky a při stěhování z jedné do druhé je to třeba řešit. Není třeba tu dělat autoškolu jako u nás, ale v případě potřeby je možné zakoupit cvičné jízdy. Já jsem tedy zakoupil jsem tedy brožuru s pravidly silničního provozu (asi 120 stránek asi tak formátu A5 včetně spousty obrázků za 15$ a samozřejmě v angličtině) a začal studovat. Knížečka je to docela čtivá, všechno je vysvětleno (spíš odvyprávěno) dopodrobna. V první třetině se probírá technika jízdy (rozjíždění, parkování, pravidla na křižovatkách…většinou podobně jako u nás, ale řekl bych, že ne tak striktní), v druhé části jsou svislé značky a vodorovná značení (vypadají trochu jinak než u nás) a třetí část jsou off-roady – vozidla, která nejsou určená na silnici (sněžné a vodní skútry, čtyřkolky ap.). O nějaké povinné výbavě, první pomoci nebo technickém stavu vozidla ani zmínka. Zmínili se jen o stavu pneumatik a jak se nechat odtáhnout.
Za pár odpolední jsme tedy knížečku prostudoval a taky jsem poptal známých jak to tady chodí a co se v testu vyskytuje. Tady bych se měl asi zmínit o kanadském systému vydávání ŘP. Docela dobře tady funguje tzv. gradující system – tzn. že první ŘP lze dostat po dosažení 16-ti let a stačí k tomu pouze zaplacení příslušného poplatku a napsání testu. Po úspěšném napsání testu uchazeč dostává ŘP s označením G1. Tento má docela velká omezení – řidič s tímto ŘP může řídit (osobní auto třídy G) pouze v případě, že jedinou osobou na místě spolujezdce je osoba, která vlastní ŘP G (plný ŘP) minimálně 4 roky a nemá víc než 0,5 promile alkoholu v krvi, nesmí jezdit mezi půlnocí a pátou ranní, pouze jeden z pasažérů může být mladší 20-ti let (mimo rodinné příslušníky), nesmí jezdit po dálnici (s rychlostním limitem vyšším než 90km/hod) a samozřejmě nesmí mít v krvi alkohol. Ale nemusí dělat road test (praktickou jízdu). Po uplynutí jednoho roku je pak možné dělat ŘP G2. Tady je třeba opět napsat test a pak následuje praktická jízda v provozu s instruktorem, který zapisuje chyby a rozhodne jestli prošel nebo ne. G2 má už pouze dvě omezení. Řidič nesmí mít alcohol v krvi a počet pasažérů nesmí přesáhnout počet bezpečnostních pásů v autě (a osoby musí být připoutané). Plný řidičák je pak možno dostat opět po roce a procedura je v podstatě stejná jako u G2 (u obou je samozřejmě třeba zaplatit poplatek). S G licencí je možné mít i alkohol v krvi a to až do výše 0,8 promile s tím, že pokud mě přistihne policista a já budu mít víc než 0,5 promile, může mi vzít řidičák na 12 hodin. Ten po uplynutí této doby dostanu zpátky bez jakékoliv pokuty. Při překročení hranice 0,8 promile jsou však docela hodně vysoké pokuty, odebrání ŘP a i vězení.
Po telefonu a na internetu jsem zjistil co budu všechno potřebovat. Dozvěděl jsem se, že ŘP ze zahraničí se uznává jako jeden rok zkušeností, je třeba ho jen přeložit do angličtiny. Tento překlad ale musí být přes certifikovaného překladatele. Notářsky ověřený oficiální překlad, který jsem si přivezl z ČR mi byl tedy k ničemu. S překladem řidičáku jsem tedy mohl jít k testu na G2. Pokud bych chtěl dělat plný ŘP (G) musel bych ještě mít jeden papír z české ambasády, který měl dokladovat kolik let praxe v řízení mám. To by mě zajímalo jak můžou na ambasádě v Torontu vědět kolik toho mám naježděno (a každý ŘP má datum vydání!!!). Na českou ambasádu jsem zkoušel několikrát volat, ale nikdy jsem se přes automat nedostal k živému člověku (a automat tuto možnost nikde nenabízel). Poslal jsem tedy na ambasádu email s žádostí o tento dokument. Druhý den přišla odpověď, že tento dokument už ambasáda nevydává a ať se obrátím přímo na příslušný inspektorát v ČR. To už mi ale došla trpělivost a spokojil jsem se s tím, že budu mít jenom ŘP G2.
Překlad řidičáku nebyl problém. Tady v Londýně je pouze jedna kancelář, kde se tyto překlady vyhotovují, ale do týdne jsem to měl hotové. Za těch pár řádků si sice vzali asi 40$, ale chci jezdit tak co se dá dělat. S překladem jsem se tedy vydal na místo, kde se ŘP vydávají. Vystál jsem si frontu u přepážky a lady mi vyplnila přihlášku. Hned u této přepážky následoval oční test!! Ten spočíval v tom, že jsem se zahleděl do “dalekohledu”, ve kterém se rozvěcovala světýlka – vlevo, vpravo - a já hlásil “left” a “right”. V tomto testu jde hlavně o periferní vidění. Jedno z posledních světýlek jsem neviděl, myslel jsem si, že to bude od té lady nějaky šméčko, ale byla férová a řekla mi ať si sundám brýle, protože světýlko je asi zakryté obrubou. Měla pravdu a tak jsem poslední světýlka nahlásil bez brýlí. Očním testem jsem tedy prošel a mohl jsem pokračovat k další přepážce, kde si mě jiná lady zaregistrovala do systému a rovnou i vyfotila. Mají tady (a to na všech úřadech kde se vydávají doklady s fotkou) u každé přepážky zabudovaný foťák s bleskem a neutrální deskou na pozadí. Po zaplacení poplatku (myslim že 140$ i s road testem) jsem mohl pokračovat do místnosti kde se vypisuje písemný test. Ten se skládá z asi 50-ti otázek, z nichž každá má 4 možné odpovědi a správná je vždy pouze jedna. Je tu jedna výjimka a tou je odpověď d) all above - všechny předchozí možnosti. Test není časově omezen a vyhodnocení udělá slečna během několika sekund po odevzdání. Udělal jsem 2 chyby a musel jsem si na místě přečíst správné odpovědi, ale prošel jsem. Ani nevím kolik špatných odpovědí jsem mohl mít abych ještě prošel. Tímto jsem tedy získal ŘP G1 a protože jsem měl překlad českého ŘP, mohl jsem se objednat na road test, abych získal G2. Vrátil jsem se tedy k přepážce a tady zjistil, že nejbližší termín na road test je v Londýně za měsíc!! Nevadí, říkal jsem, můj mezinárdní ŘP platí 60 dní tak můžu používat ten. “NO NO”, říká slečna, vypsáním testu mezinárodník řidičák ztratil platnost. A kruci, to jsem netušil, ale je to docela logické. Ale s G1 můžu jezdit jenom s doprovodem a nesmím na dálnici ….. Zkusili jsme tedy v databázi najít bližší termín v nějakém ne moc vzdáleném, ale menším městě, kde není takový nával. Stratford, asi 70 km severozápaně od Londýna za 2 týdny, OK, alespoň to. Po 4 týdnech řízení v Kanadě a já nevím kolika letech řízení v ČR nesmím za volant sám, tak to je bomba. Najednou mi tento systém až tak dobrý nepřipadal. No nebudu to natahovat – přežil jsem to. Vždycky se našel někdo kdo mohl jet se mnou nebo mně někam zavézt takže to až tak velký problém nebyl. Za dva týdny jsem tedy v doprovodu Sařiny maminky vyrazil k road testu.
Road test se dělá ve vlastním autě, které musí splňovat několik základních podmínek jako jsou funkční světla atd. Docela mě pobavila podmínka, že auto musí mít zavíratelné dveře (což např.některé JEEPy nemají). Tento test se dělá za přítomnosti instruktora na sedadle spolujezdce, který drží v ruce žlutý papír s vypsanými úkoly. Instruktor pouze říká co má řidič udělat a zapisuje chyby. Nesmí však úmyslně navézt řidiče do situace mimo zákon (vjezd do zákazu apod). Byl jsem v pondělí ráno hned prvním adeptem, tak jsem nevěděl jak se instruktor vyspal. Očividně asi moc dobře ne, protože místo všudepřítomného „Hi, How are you doing“ začal bez pozdravu kontrolovat světla a blinkry. Pak nasedl do auta, seznámil mne stručně s tím co se bude dít a vyrazili jsme do města. Projeli jsme několik křižovatek, párkrát odbočili. Pak mě nechal zaparkovat v zákazu parkování. To jsem si neuvědomil, že parkování tu znamená opuštění vozidla a tak jsem se radši zeptal než jsem zajel k obrubníku. Tam jsem s nohou na brzdě zapnul výstražné blinkry a čekal co bude dál. Po pár trapných sekundách jsem si byl jistý, že jsem něco zapomněl, ale stejně nevěděl co. Až doma jsem si ještě jednou otevřel ten řidičský manual a zjistil, že jsem měl stočit kola směrem k obrubníku, zatáhnout ruční brzdu a vypnout motor, abych plně dostál pravidlům. Nu což, za to mě přece nevyhodí. Pokračovali jsme tedy dál, všiml jsem si (svým otestovaným periferním viděním ;-) ), že při zatáčení si instruktor něco zapisuje. Ajaj, musím dát pozor na točení volantem jednou rukou, oni jsou tu na to alergičtí, ale když tak jezdím už snad 13 let ? Mno po 20-ti minutách kroužení po městě už jsem měl záda docela propocená a těšil jsem se zpátky na parkoviště. Od toho nás dělily dvě nebo tři křižovatky, když jsem měl odbočit doleva na čtyřproudovce. Nechal jsem projet protijedoucí auta a viděl jsem, že poslední dvě odbočují doleva. Popojel jsem tedy asi půl metru do pruhu a dupnul na brzdu, protože poslední auto se zapnutým levým blinkrem!! projelo kolem mě rovně. Protože jsem měl už kousek předku auta v jeho pruhu, musel kousek uhnout. Ze sedadla spolujezdce se ozvalo něco jako “ajajaj” a já už měl jasno, prolítnul jsem. Dojeli jsme tedy na výchozí parkoviště, kde mi instruktor sdělil, že jsem neprošel a ukázal chyby, kterých jsem se během této jízdy dopustil. Mimo to parkování to bylo točení jednou rukou (3x doleva a 3x doprava, ještě jednou a prolítnul bych za “příliš mnoho technických chyb”) a pak to “nedání přednosti”. No co se dá dělat, byla to moje chyba, měl jsem dvě sekundy počkat a bylo to v klidu. Nejbližší termín byl opět až za dva týdny, tentokrát ve Woodstocku – asi 50 km východně od Londýna. Dva týdny docela uběhly a já už věděl na co si dát pozor. Dorazil jsem tedy do Woodstocku připravený na road test. Docela mě překvapilo, že za přepážkou byl stejný člověk jako ve Stratfordu, ale nemohl jsem mu nic zazlívat. Nicméně do auta nastoupil úplně jiný instruktor, protože ten minulý testoval motorkáře. Opět jsme vyrazili do města, projeli několik několik křižovatek. Pak mě nechal udělat 3-point turn (otočení na silnici se zacouváním). Nebudu to napínat – po asi 10 minutách pohodové jízdy (kdy jsem mu povyprávěl jak se jezdí v ČR) mě navedl zpět na parkoviště a poslal s papírem pro dočasný řidičák. Ten mi paní za přepážkou hned vyplnila a já mohl jet zpátky po dálnici. Tento řidičák platí jen několik týdnů, ale poštou mi pak přijde kartička i s fotečkou (bez brýlí, jak se tu musí na řidičák fotit).
