Martin a Sarah v Kanadě

Cesta do Kanady.

            Měli jsem tedy zakoupené letenky na cestu do Kanady. Toto obstarala samozřejmě Sarah (jako ostatně většinu věcí), která je v těchto záležitostech sběhlá a hlavně vlastní úvěrovou kartu, která je preferovaná při placení letenek nakoupených po internetu. Měli jsme tedy letět přes anglický Gatwick (s přestávkou snad 24 hodin) a poté do kanadského Hamiltonu. Přes Gatwick jsme se rozhodli letět z toho důvodu, že přímé linky jak Prahy, Vídně či Bratislavy by nás přišly na asi 20 tisíc za kus, což bylo o hodně víc než nás přišly letenky touto cestou. Jedinou nevýhodou, ale pro nás dosti podstatnou, byl váhový limit zavazadel, který je u této společnosti 20kg na osobu. Už proto, že jsme předpokládali, že povezeme každý dvě zavazadla + každý jedno příruční (do kterých se nám měl vejít celý dosavadní život), připlatili jsme si tedy k letenkám možnost vzít 2 zavazadla k odbavení na osobu. Této možnosti jsme ale nakonec nevyužili, protože jsme zjistili, že prázdná zavazadla mají skoro 8 kg a zbývá tedy jenom 12kg na věci, které jsme potřebovali vzít s sebou. Zvítězila tedy nakonec moje myšlenka napěchovat 20 kg do jediného zavazadla a druhé (menší) vzít s sebou do letadla (protože téměř odpovídalo předepsaným rozměrům, a to jsme nacpali ještě víc, protože tu není váhový limit). Ostatní věci jsme byli nuceni poslat do Kanady poštou, a to jak leteckou (balík přišel za týden) tak i lodí (je to o dost levnější, ale trvá to snad 2,5 měsíce), protože při překročení váhového limitu si společnost účtuje 7 liber za kilo navíc.

Naše cesta začala v Brně, kde jsem ještě vyměnil nějaké peníze za kanadské dolary. To už jsme jednou v Brně zkoušeli a opravdu nebylo jednoduché najít směnárnu, která by měla vůbec nějaké, natož pak poměrně velký obnos jaký jsme potřebovali my. Ale v úterý 22. července kdy jsme odlétali nám přálo štěstí a hned v první směnárně se mi podařilo vyměnit potřebný obnos v kurzu 15kč/CAD.

Následná cesta na letiště proběhla naprosto v pohodě už z toho důvodu, že jsme si nechali doporučené tři hodiny fóra. Letadlo společnosti EasyJet do anglického Gatwicku mělo mít odlet 15:50 a nebylo hlášené žádné zpoždění. Jedinou obavou zůstaval váhový limit našich zavazadel, protože ať jsme dělali co dělali, pod 20kg jsme se nedostali a po skoro celém dni balení nám už bylo jedno, jestli něco zaplatíme navíc. Vystáli jsme si tedy frontu na CHECK IN a přišla chvíle pravdy – moje zavazadlo – 20.4kg, zavazadlo Sarah – 21.8kg. Tak co teď? Zaúčtuje, nezaúčtuje? “Tady jsou vaše palubní lístky a mějte příjemný let”. Ufff, utřel jsem pot z čela, to mohlo být docela dost drahé, ale prošlo to. Teď už jenom zbývalo počkat na boarding time a nalodit se na palubu Airbusu. Tady je třeba zdůraznit, že tato nízkonákladovka neprodává místenky a proto je třeba přijít do gatu zavčas a urvat co nejlepší místo (teda pokud lítáte tak “často” jako já a chcete něco vidět z okýnka).

Do Gatwicku jsme dorazili za necelé dvě hodiny (i posunem času) a tam už na nás čekala Sářina teta Janet, u které jsme strávili jeden den, který bychom jinak museli přetrpět na letišti nebo okolí (vzhldem k rozdílu v ceně, kterou bychom zaplatili za přímý let by nás to až tak nebolelo). Než jsme prošli pasovou kontrolou,  tak už na nás čekala na pásu naše zavazadla (což nás po předchozích zkušenostech s nekonečným čekáním u pásu, nebo i ztracenými zavazadly, mile překvapilo). Protože Janet má docela male auto, nechali jsme Sařino zavazadlo v úschovně na letišti (účtují si 6,5 libry/24 hodin). Vyrazili jsme tedy do asi 50 km vzdáleného Worthingu. Protože se už připozdívalo, zašli jsme do restaurace s výhledem na moře, kde nám hodná teta Janet rezervovala místa a dali jsme si typicky anglické fish&chips (smažená ryba s opékanýmy bramborami). Po krátké (už noční) procházce po břehu moře jsme zamířili do postele, protože středa měla být opravdu dlouhá. Při kontrole letenek (elektronicky na netu, papírové už se skoro nevidí) jsme totiž zjistili, že nám nějak nesedí čas letu. Obvykle totiž bývá 7-8 hodin, podle místa vzletu a přistání a nám to s posunem času pořád vycházelo 10. Ani jeden z nás si totiž nevšiml, že máme mezipřistání ve skotském Glasgow, což nám přidalo asi 2 hodiny na době letu. Ve středu kolem poledne nás tedy Janet zavezla zpět na letiště do Gatwicku, kde jsme se s ní rozloučili. Museli jsme opět projít odbavením zavazadel, ale teď už beze stresu, protože společnost Flyglobespan má limit 25kg a tam jsme se v pohodě vešli i s tím, že jsme nějaké věci přesunuli do těchto zavazadel (ta příruční byla docela dost těžká). Letadlo (Boeing 757-200) mělo asi půlhodiny zpoždění, ale to je vcelku normální. Měli jsme tedy dost času si prohlédnout toto docela dost velké letiště nedalo Londýna. Nejdřív jsme si museli ale vystát docela dost dlouhou frontu na Check In. Tady jsme dali zavazadla na pás a dívčina si vzala naše pasy a říká anglicky “druhý čech v tomto letu”. A všimla si toho jenom proto, že je slovenka. Slovan všude bratry má. Pak jsme ji potkali ještě jednou při kontrole pasu před vstupem do letadla. Letadlo pak zamířilo na Skotsko, kde jsme přístáli a přistoupilo asi 30 lidí a cisternový vůz doplnil palivo k letu přes ocean.

Poté už jsme zamířili strmě nahoru a stoupání se zastavilo až v asi 11-ti kilometrech a my se mohli uvelebit, protože podle kapitána nás čekalo 7 hodin a 45 minut letu do Hamiltonu. Po celou dobu letu byly pod námi mraky, které se rozestoupily vždy, když byla pod námi pevnina. Tu jsme viděli jen 2x, a to když jsme letěli nad Islandem a poté nad Grónskem. Obě tyto země vypadají i z této výšky fantasticky a určitě bychom se tam jednou rádi podívali. Poslední 3 hodiny letu jsme už strávili nad územím Kanady, scenérie na severu jsou taky úžasné. Hodinu před přistáním jsme letěli v turbulencích, což nám docela zprotivilo závěr letu, speciálně protože se podávala svačina J a kafe nešlo udržet v kelímku. Hamilton je docela malinké letiště, kde nepřistává mnoho letadel, a proto jsme nevěděli co nás bude očekávat – hlavně ohledně imigračních úředníků. Přistání proběhlo v pohodě, jenom jsme si nebyli do poslední chvíle jistí, jestli přistávací dráha dostatečně dlouhá. Pilot byl ale profík a ubrzdil to v pohodě J. Potom jsme vystoupili z letadla a pěšky!!! došli do odbavovací haly. Tam jsme si vystáli frontu před pasovou kontrolou, ale všichni 4 úředníci vytvořili v hale přátelskou atmosféru, takže všechno proběhlo v klidu. Potom nás ale čekal imigrační úředník, čehož jsme se malinko obávali, i přestože jsme měli všechny doklady v pořádku.

K imigračnímu úředníkovi jsme se dostali až jako poslední z několika imigrantů, takže jsme museli chvilku počkat. I za těch pár minut jsme byli na letišti tento den poslední a celá obsluha letiště čekala jen na nás aby mohli jít domů, protože v ten den už žádné letadlo nemělo přiletět. Imigrační úředník se nám nějdříve omluvil za čekání a s úsměvem na tváři nás uvedl do svojí malinké kanceláře. Tady si vzal všechny dokumenty, které jsme měli vzít s sebou a začal kopírovat, razítkovat, podepisovat atd. Nevim jak dlouho to trvalo, ale odhadoval bych tak 20 minut. Během této doby nás v této kanceláři navštívili ještě další dva úředníci. Ti však přišli spíše jenom konzultovat problémy prvního úředníka, který si nebyl vždycky úplně jistý v kramflecích. Na konci se úředník zvedl a se slovy “Welcome to Canada” mi podal pas a my byli oficiálně v Kananě. V prázdné příletové hale byly pouze dvě osůbky – Sářina matka Diane a druhá nemladší sestra Linda, které pro nás udělali hezké přivítání i přesto, že strávili dvě hodiny čekáním na nás. Potom nás odvezli do asi 200km vzdáleného Londýna.